První den u Loigiho: stříhací pokusy na havranickém vinohradu i prohlídka obou sklepů

První den u Loigiho: stříhací pokusy na havranickém vinohradu i prohlídka obou sklepů

Mohl z něj být muzeolog. Obor totiž vystudoval na vysoké škole. Místo toho Vladimír Lojda, kterému i vlastní žena říká Loigi, což je zároveň název jejich vinařství, raději než v archivech tráví čas na vinohradu.

Seznámili jsme se před několika lety na některé z degustací autentických vinařů. Další rok už jsem šla najisto: jejich vína mě opravdu zaujala. Proč? Protože jsou jiná. Ale nejen jiná ve smyslu přírodní, nebo chcete-li autentická, ale také jiná, že u Loigiho snad dvakrát neochutnáte stejné víno. Stereotypní degustace a koneckonců ani výroba by ho zřejmě nebavily, stále musí experimentovat. Na vinohradu pracuje od roku 2008 a jak říká, od té doby se „vínem baví“. Tahle zábava má zatím horní strop 5 000 vyrobených lahví ročně. „Dlouhodobý strategický plán je 15 000 lahví. Abych měl velké cíle,“ říká lehce ve vtipu.

Království veltlínů

Současný největší objem produkce dělá Loigimu Veltlínské zelené, tak typické právě pro Znojemskou vinařskou podoblast, a Chardonnay. Zatímco burgundské odrůdy vyrábí dle ročníku jednu až dvě šarže, veltlíny bývají až čtyři: kromě lehčí varianty z nerezu je to jedna sudová, kvevri a dokonce i na přírodního vinaře možná netypicky slámovka. I když není vyloučené, že dojde k lehčí redukci. „A o co mají největší zájem zákazníci?“ ptám se, protože už vím, že Loigi rozhodně nejde naproti trhu, ale naopak kupujícím nabízí jen to, co chce pít i on. A není u něj neobvyklé, že v průběhu procesu některá vína vylije, protože se mu jejich vývoj nezdá. „Nejrychleji zmizí rýňák, ale ono je ho taky nejméně. A hodně si ho nechám pro sebe,“ upřesňuje a potvrzuje tím to, že ačkoliv ho firma od roku 2014 živí, stále má v některých aspektech blíže k nadšeným milovníkům vína než vinařským podnikatelům. Zatím se svou rodinou, jiné zaměstnance nemají, obdělávají celkem 2,3 hektaru na třech vinicích, dvou viničních tratích, ležících ve dvou vinařských obcích, vzdálených od sebe necelých pět kilometrů jízdy autem.

I přes geografickou blízkost se však jedná o úplně odlišné vinařské podmínky. V Popicích převažuje prvohorní podloží a hlinitopísčitá půda, žula, rula, křemen, písek, jíl. Původní výsadba zahrnuje odrůdu Müller Thurgau promíchanou s Ryzlinkem rýnským, vlašským a Neuburgem z roku 1987. A liší se i obě vinice z jedné trati. Jeden vinohrad v Popicích osázeli skoro komplet již noví majitelé, a to vinařovým oblíbeným rýňákem, doplněným bílou burgundou (některé řádky jsou už rovnou promíchanou výsadbou těchto dvou odrůd určenou pro výrobu cuvée). Dařit by se tu snad mělo i Tramínu červenému a Rulandskému šedému a pár desítkám hlav experimentálních odrůd Johanniter, Helios a Hibernal.

Z Popic do Popic, přitom úplně jinak

Mimochodem, k těm Popicím: nejsou to ty samé Popice, kam jsem jezdila předloni na Sonberk, ale Popice u Znojma. Na mou první okukovačku malovinařské práce však vyjíždíme do Havraníků. Tento vinohrad se od popického, kam zavítám snad příště, výrazně liší. Je mezi ostatními zemědělskými pozemky zcela osamocen. Zatímco půda v Popicích je spíš kyselá, tady převažuje zásaditá, vápenitá, snad i kvůli blízkosti Pálavy, která je při dobrém počasí na dohled. A že šance ji zahlédnout je velká: Loigi už vypozoroval, že na této vinici slunce denně svítí až o hodinu a půl déle, čímž však dochází i k pomalejšímu ochlazení vinohradu a je třeba to vzít v potaz při nové výsadbě.

Vinohrad je zde momentálně osázený převážně Veltlínem zeleným, Chardonnay, Müllerem Thurgau a pár desítkami hlav Sauvignonu (asi šedesáti) a Ryzlinku rýnského (těch je dokonce sto) z roku 1997. Nad müllerkou se však vzhledem k její špatné kondici i přes slunečnou vinici stahují mraky. Loigi zvažuje její nahrazení buď Rulandským bílým, které používá pro výrobu cuvée (mimochodem, pro mě patří mezi to nejlepší od Loigiho), případně pro Českou republiku poměrně netradičním Furmintem, a to díky jeho vyšším kyselinám.

Otázkou je také budoucnost rýňáku, kterému škodí to, že je vysázený právě mezi müllerkou. Když se ten posbírá, rýňák pak rychleji vyzrává a musí se také sklidit, což mu ubírá na říznosti, navíc by jeho delší ponechání na vinici stejně zatípli ptáci. Modré odrůdy nenajdeme ani tady, hrozny pro občasnou produkci červených, rosé vín i klaretů Lojdovi kupují.

A jde se na to

K mému překvapení na mě v Havraníkách kromě skleničky „bublin“ (a skvělých špekáčků 😊 ) čekají i zostra nabroušené nůžky. I když mi Loigi dost dlouho trpělivě ukazuje, co a kde přesně ustřihnout a proč, stav vinice (vinohrad je poměrně vyčerpaný dříve pěstovanými objemy až čtyř kilogramů na hlavu, navíc býval silně stříkaný a hnojený) automatizovanou nesoustředěnou práci rozhodně neumožňuje. Hlava od hlavy vypadá jinak a mně to dělá hlavu těžkou. Na každý pohyb nůžkami se soustředím jako u písemky z fyziky na gymplu. A samozřejmě zdržuju 😊. „Hlavně se toho nebát,“ povzbuzuje mě Loigi a dost často po mém řezu ještě půlku toho, co zbylo, odstraní. Až se strachuji, že v příštích letech nebude co pít. A tak za sebou někde necháváme tradičních osm oček, jinde po našem zásahu zůstanou klidně i dva tažně bez čípku.

Kromě vinohradu má však Loigi v Havraníkách také nádherný, více než stometrový sklep, který by, pokud vše půjde dle plánů, mohl být jedním z cílů návštěvníků prvních otevřených sklepů této vinařské obce. A za pár let snad i místem, kde bude Loigi přímo nad ním víno také vyrábět.

K tomu mu totiž zatím musí sloužit prostor, kde celý den zakončujeme: sklep na znojemském Václavském náměstí. A v něm desítky demižonů, sudy, z nichž některé byly kupované jako nové, jiné již použité (ty přitom vinař preferuje, podle něj se nové příliš na znojemská vína nehodí), i moderní nerezové tanky. Další současné technologie byste tu však hledali marně. Při aktuální zmiňované produkci totiž Loigi zatím nemá potřebu celý proces zásadně zefektivňovat, dokonce i lahvování probíhá stále ručně, za pomoci trychtýře. Uvědomuje si přitom, že zapůjčená lahvovací linka by pracovala asi dvacetkrát rychleji a za jedno odpoledne by tak bylo hotovo. Moderní způsob výroby vína mu ale jako autentistovi, který se však nehlásí k žádné skupině naturálních vinařů, není blízký. Všechna vína totiž kvasí v sudech, nerez má hlavně na dolivku. „Já ta vína v nerezu asi úplně neumím. Když se mi v minulosti něco zkazilo, bylo to vždy z nerezu. A já stejně chci dělat vína v sudech,“ uzavírá mou první návštěvu Vladimír Lojda.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s